Anatomie zrady

Anatomie zrady se podtitulem i vytrvalým soustředěním na jednu postavu snaží navodit dojem, že jde o postavu hlavní, zrádce. Jenže není. Lucie Konášová a Josef Konáš nevyprávějí příběh neúspěchu, ale příběh úspěšného splnění úkolu. Jen je ten úkol záporný, odporný. Ale i takové úkoly život i vypravěči přinášejí. Chcete propustit lidi, hodně lidí? Někdo kdo to splní se najde. Chcete někoho okrást nebo podvést? Pošpinit? Zabít? Někdo se najde. Je to ale poměrně nudná odpověď a tedy nudná otázka, úkol. Daleko zajímavějším příběhem je vyprávění o zrodu, anatomii záporného, odporného úkolu. Je to jako se sportem. Vyhlásíte-li závod, na sto procent někdo vyhraje a někdo prohraje. I když vyhlásíte závod odporný, třeba zápas v blátě. Je nudné hledat odpověď na otázku proč, a tedy konstatovat že, někdo vyhrál nebo prohrál. To je pointa stejně pravděpodobná, jako tipovat, jestli vyjde slunce nebo kterým směrem teče voda. Zajímavější je vyprávět, jak a proč někoho napadne pořádat zápas v blátě. Protože to nemá předvídatelný konec. Anatomie zrady se s jakýmkoli podtitulem a postavou zkrátka odehraje vždy. Zajímavější je sledovat, jak vznikne úkol, k jehož splnění je třeba zrádce. Takže tak.