Londýnská pole

Dva příběhy o dvou podvodech za cenu jednoho nabízí scénář Roberty Hanley podle knihy Martina Amise Londýnská pole, London Fields. Oba skřípou a šustí umělinou, ale ten delší, o blondýnce a pěti kořenech, co jí nalítnou, je slabší, a ten kratší, o jednom z těch pěti, který nalítne pátému, kterého není skoro nikdy vidět, jen občas slyšet, je lepší. Problém prvního je, že nevíme, proč blondýnka podvody páchá, tedy o jak moc hraje, že jí to stojí za extra vysoké riziko zjevené hned v úvodu. O jejich kalhotkách, podprsenkách, rozparcích i jehlových podpatcích a rudých rtěnkách může vypravěč vykládat donekonečna, ale tím nástrahy těchhle mužských pastí smysl nezískají. Dobrá, je to kýč a kýč to poctivě zůstane až dokonce. To druhý podvod smysl dává a dobře připravený i provedený plán spisovatele na oblafnutí spisovatele trpí jen tím, že už na něj po prostoru obsazeném blondýnkou nezbyl vypravěči téměř žádný čas. Na rozdíl od blondýnky mu ale vše na jedničku klapne. Takže tak.